historie

Historie loutkového divadla v Horažďovicích

Na podzim roku 1923 Jan Duchoň založil s několika nadšenými lidmi loutkové divadlo Sokola v Horažďovicích.

Vyrobili si sami dřevěnou skládací konstrukci (Bureš ml.), dekorace na plátně a oponu (J. Duchoň) a dokonce i loutky o velikosti 50 cm (J. Duchoň, J Zahnbauer). Na loutky ušily obleky sestry J. Duchoně. Po čtvrt roce příprav začali zkoušet. Prvními spolupracovníky byly Josef a Emil Zahnbauer a sestra J. Duchoně Helena.

22. 3. 1924 se poprvé rozvinula opona – ještě trochu vlhká ve formance „Na Modré“ (dnešní hotel Prácheň). První hrou spolku bylo „Posvícení v Hudlicích“ od Matěje Kopeckého. Událo se tak ve středu v sedm hodin večer. Děti platili 50 haléřů a dospělí 1 Kčs. Přestávky vyplňovala hudba, kterou zajišťoval Antonín Novák. V roce 1924 odehrálo během jara a léta šest představení. Veškerý potřebný materiál k představením museli loutkáři vždy přinést, složit a poté znovu složit a odnosit z „Modré“ domů k J. Duchoňovi.

Za 1 200 Kčs půjčených od výboru Sokola pořídili další 65 cm vysoké a pěkně řezané loutky od řezbáře Káby z Jetenovic.

Od podzimu 1924 do jara 1925 odehráli loutkoherci 20 představení a jen některé hry se opakovali. J. Duchoň napsal hru „Obležení města Horažďovic“, která měla premiéru 26. 11. 1924. Z dalších her jmenujme jen několik „Kašpárek u loupežníků“, „Oldřich a Božena“, „Zapálení Bělehradu“, „Zkrocení zlé ženy“, „Herkules“, „Ponocný a strašidlo“, „Začarované prasátko“, „Bavlnka a Rorejs“, „Kašpárek, smrt a čert“. Ze středečních večerních hodin byla také představení přeložena na neděli odpoledne, kdy byla dostupnější dětem.

V této době navštívili divadlo Josefa Skupy v Plzni. S J. Skupou se seznámili a čerpali od něj řadu cenných rad. Dostali také povolení hrát představení se Spejblem a Hurvínkem, které vyřezal J. Zahnbauer. J. Zahnbauer a J. Duchoň se zúčastnili v roce 1925 sjezdu loutkářů v Plzni, kde navazovali styky s loutkáři, malíři, sochaři a inspirovali se pro další činnost.

1930 Duchoň aktivně přispíval do časopisu „Loutkář“ a „Naše loutky“, kde vycházely i jeho loutkové hry. První hra, která vyšla samostatně byla „Žižka u Rábí“, kterou pak vysílal i Československý rozhlas v Praze, v Bratislavě. Tato hra byla hrána v divadle „Na Slupi“ v roce 1930.

V sezóně 1925–1926 bylo uvedeno v Horažďovicích devatenáct her. Při představení „Strakonický dudák“ doprovázel hrou na dudy Velkoborský dudák pan Polena. S velkým ohlasem se také setkalo Mikulášské představení s nadílkou dětem. V této sezóně se také podařilo dostat povolení hrát v zahradním sále „Na Modré“, což přineslo řadu výhod. Nemuseli vše skládat a odnášet, postavili nové jeviště, přidali výtahy kulis, předělali osvětlení, pořídili novou oponu (sametovou), vyrobili si police na rekvizity a pořídili nové lavice k sezení v hledišti.

Na modré hráli pak deset let, než byla postavena Sokolovna u horažďovického nádraží.

Jaroslava Duchoně loutkařství uhranulo a vytrvale jej v Horažďovicích provozoval např. i přes nepřízeň počasí (někdy byla v sále taková zima, že necítili nitky loutek v prstech). Řada jeho spolupracovníků se odstěhovala, věnovala se své práci či prostě stratila zájem a tak se stalo i to, že celé představení odehrál pouze se svou setrou Helenou a musel mluvit i šest postav.

V těchto dobách do Horažďovic dojíždí hrát lidový loutkáři Josef Skupa, Antonín Kopecký, Josef Kludský, Lagronovi. V ten čas, kdy hráli v Horažďovicích J. Duchoň se svým souborem nevystupoval, poněvadž by to byla konkurence lidem, kteří se loutkoherectvím živili. J. Duchoň byl často účasten představení těchto profesionálních loutkařů a učil se od nich.

Na podzim roku 1936 se přesunula loutkové scéna do nově postavené Sokolovny. Zde vybudovali větší otáčivé jeviště (p. Vrána). Loutky musely mít delší dráty i nítě, museli vyměnit elektrické zařízení a vytvořit nové kulisy, které J.Duchoň po nocích sám maloval v zavřeném krámě, kde přes den prodával. První hrou v Sokolovně byla hra J. Duchoně, která vyšla i tiskem – Veselé příhody kašpárka nezbedy.

V následujících letech se někdy hrálo podstatně méně neboť ve městě byly epidemie chřipky nebo záškrtu, když se ale hrálo byla účast diváků početná. V té době dávali hray jako  Smutný princ, Bramborový král, Poklad mistra dratvičky, Čarodějův mlýn, O lhavé princezně, O princeznhě zlatovlásce, Zvonek královny vil, Krakonošova nadílka, Vzduchoplavci, Šípková ruženka, Kmotry klepny, Sněženka, Oživená smrt.

V sezóně 1939 – 1940 vypukla druhá světová válka a došlo k uzavření divadla. Sokol byl rozpuštěn, loutkoherci byli přinuceni odevzdat pokladní knihu a hotovost na četnickou stanici a dokonce hrozilo, že bude celé divadlo odvezeno do Německa. K tomu naštěstí nedošlo. P. Duchoň sepsal s četníkem protokol, že do sokolovny zatéká a že divadlo je zničeno a nelze zde hrát. Nejcennější věci pak uložili na půdě pana Josefa Zahnbauera. V Sokolovně byl v průběhu války sklad vojska a tak vše, co tam zbylo bylo rozbito nebo ukradeno.

Přerušení aktivit loutkoherců trvalo celou válku a několik let po ní. V této době působil J. Duchoň ve skautském divadle, které působilo v zahradním sálu na Modré. Jaroslav Cvach zakladatel horažďovického Junáka (skaut) vyřezal asi 5 loutek vysokých 65cm. S nimi pak hráli.

V roce 1950 byla skautská organizace zrušena a sním skončila i aktivita jejich divadla.

V roce 1953 byl J. Duchoň požádán p. Heřmanem – vedoucím Pionýrského domu o obnovení loutkového divadla v Sokolovně. Duchoňovi se do toho příliš nechtělo. Vše se totiž muselo zbudovat v podstatě od základu. Nakonec se do obnovy pustil. Na dvou kárách přivezl z půdy  ukryté nejcennější věci a zbytek museli zbudovat znovu. Museli postavit znovu celou konstrukci divadla. Jediný, kdo mu v tom pomáhal byl právě p. Heřman. Po té koupili pozůstalost po zemřelém lidovém loutkáři z Prahy cca 20 pěkně řezaných loutek 70cm vysokých. Z této koupě pochází zvířátka pes, koza a divoké prase. Pan Duchoň o své dovolené vyrobil celou řadu rekvizit – trůny, sedačky, kamna, rokokový nábytek, mlýnské kolo, stromy, keře, balustrády, zídky, rákosí, atd.

František Sekyra vyrobil meče, dýky, pušky, hole, vyřezal lišku, žábu, havrana a řadu těl 70cm, ke kterým koupili hlavy čarodějnice, sedláka, poustevníka, kašpárka, rytíře, princezny, víli. V té době měli asi 46 loutek a 8-10 zvířátek. V sezóně 1955-1956 odehráli 13 her (Panoš Jiří, Princezna a drak, Pohádka o rusalce, Krakonoš a zlá žena,  Zlatý prsten, Kašpárek se nebojí či Duchoňovi hry Lichvář, čert a smrt, Trampoty vodníka Žabykucha, Přátelství nad zlato a Sůl nad zlato atd.).

Herecký soubor byl obměněn stejně jako vybavení divadla. Byly vyřazeny oblouky, snížen přední portál, přibyly rampy elektrickéh osvětlení, reproduktory a další novinky.

Duchoň napsal do roku 1959 asi 50her. Po sezóně 1959-1960 byla aktivita loutkoherců opět přerušena, protože J. Duchoň byl při reorganisaci Jednoty Horažďovice přidělen do Sušice. Musel pak dojížtět a nidko další se nebyl ochoten jeho úlohy zhostit. V letech 1961 – 1964 jezdil J. Duchoň se svou sestrou Helenou po okolních vsích a hrál loutkové divadlo.

V roce 1965 byla činnost souboru oživena, bylo sehráno šest her a tři estrády. Tímto rokem končí zápisy v Kronice loutkového divadal v Horažďovicích i aktivita souboru. Pan Jan Duchoň zemřel 1.2. 1977, spolu s ním byl pochována i loutka kašpárka,  katerou vyřezal pan Kulda…

V září 1987 byla tradice loutkového divadla v Horažďovicích obnovena. Bylo to na popud Jaroslava Červeného. V čele stála Božena Saláková. U obnovení tradice byl také Stanislav Sekyra, který díky svému otci (vyřezal většinu těl loutek) do loutkového divadla od dětství docházel a později J. Duchoňovi také pomáhal. Loutkové divadlo se přestěhovalo do zámku, kde sídlil Dům pionýrů a také okresní archiv. Právě v prostoru archivu začali loutkoherci působit. První hrou obnovevého divadla byl „Začarovaný les“. V prostoru horažďovického zámku pak působil soubor řadu let.

V roce …. bylo loutkové divadlo přestěhováno z Domu dětí a mládeže (bývalého Dumu pionýrů) do kina Otava, kde fungovalo do roku 2015. V souboru se vystřídalo přes 60 lidí a jejími principály byly Božena Saláková (1987–1995), Miroslav Bláha (1995–1997), Michaela Petrusova (1997–1998), Božena Saláková (1998–1999), Stanislav Sekyra (1999–2005), Josef Chalupný (2005–až dosud).

Znovuzaložený soubor nesl název Rolnička a hrál klasické pohádky pro děti. Od doby funguje loutkové divadlo pod novým názvem Loutkové divadlo Tyjátr Horažďovice (jehož součástí je i činoherní soubor).

Některé hlavy loutek i rekvizity pochází od Antonína Münzberga (průkopníka českého loutkářství z Prahy)