Jan Duchoň

Jan Duchoň se narodil 18. listopadu 1898 v Horažďovicích, zemřel 1. února 1977 v sušické nemocnici ve věku 78 let. Bydlel s rodiči v Horažďovicích v č. p. 165. Nejlepší léta svého života věnoval loutkovému divadlu. V roce 1923, když se vrátil z vojny, založil pod tělovýchovnou jednotou Sokol v Horažďovicích kroužek loutkového divadla.

Začali v podstatě z ničeho. Sami členové loutkového divadla vyrobili za tím účelem konstrukci samotného loutkového divadla a vyřezali první dřevěné marionety. I J. Duchoň vyrobil sám několik loutek, malování kulis bylo jeho výhradní záležitostí, sháněl a rozepisoval scénáře. Pro loutkové divadlo psal i sám divadelní hry. Devět jich vyšlo tiskem ve vydavatelství Antonína Münzberga v Praze, který vydával časopis „Naše loutky“. Duchoňovu hru „Žižka u hradu Rábí“ vysílal i Československý rozhlas v Praze a v Bratislavě a jako slavnostní představení ji uvedlo v říjnu roku 1930 pražské divadlo „Na Slupi“. Jeho hra „Obležení Horažďovic“ je ze 4. července roku 1307, kdy při obléhání Horažďovic zemřel v ležení u Jarova (tehdy na Větrově) král Rudolf Habsburský. Během let, která J. Duchoň věnoval loutkovému divadlu, napsal a upravil na padesát loutkových her, vesměs veseloher, jejichž hrdinou byl především Kašpárek nebo se jednalo o hry s historickým námětem. Své hry půjčoval i jiným loutkářským spolkům v republice, uveřejňoval články v časopisu „Naše loutky“.

Zkušenosti získával u loutkáře Josefa Skupy, se kterým se osobně stýkal a vyměňoval korespondenci. Byl ve styku i s dalšími loutkáři – profesorem akademickým malířem Otto Bubeníčkem, akademickým malířem Vítem Skálou, profesorem sochařem Suchardou, profesorem Jindřichem Veselým, organizátorem českého loutkového divadelnictví, a divadelním historikem Jaroslavem Bartošem.

Mnoho času stálo členy loutkového divadla budování nových scén. První scénu postavili v roce 1923 ve formance „Na Modré“, v roce 1926  postavili novou scénu  také „Na Modré“, ale v zahradním sále. Potřetí se stěhovali v roce 1936 na další působiště do nově postavené sokolovny, kde hráli do roku 1940. Tady je zastihla druhá světová válka. Sokol byl rozpuštěn, německé úřady chtěli loutkové divadlo odvézt do Německa, ale k tomu nedošlo. To nejcennější z divadla sokolové schovali u pana Josefa Zahnbauera na půdě, co zůstalo v sokolovně, kde vzniklo skladiště německého vojska, bylo za války zničeno nebo odcizeno. Na podzim roku 1953 byl J. Duchoň požádán vedoucím tehdejšího pionýrského domu panem Heřmanem, aby loutkové divadlo v sokolovně obnovil. A tak za vydatné pomoci pana Heřmana, Františka Sekyry a Františka Rybáčka se podařilo divadlo vzkřísit a v únoru 1954 se znovu začalo v sokolovně hrát loutkové divadlo.

J. Duchoň byl osobou, na které činnost loutkového divadla byla závislá. Když ostatní členové souboru nepřišli, byl schopný loutkové představení odehrát sám se svojí sestrou. Nebylo možné zrušit ohlášené představení. Návštěvnost divadla byla velká protože v této době nebyla televize, zpočátku ani biograf. Divadlo byla možnost kulturní vyžití pro dětského diváka. V kronice loutkového divadla J. Duchoň vzpomíná, jak bylo pro něho těžké udržet činnost divadla třeba v době, když ostatní ztráceli zájem. Do roku 1936 mu s výrobou divadelních dekorací pomáhal jeho tatínek, ale po jeho smrti J. Duchoň musel převzít ještě vedení jejich obchodu a finančně zajistit své sourozence a matku. Po válce nastoupil do Jednoty v Horažďovicích a koncem padesátých let dojížděl do Jednoty do Sušice. Na divadlo už nezbývalo tolik času, a tak se loutky znovu na krátkou dobu odmlčely, aby se v roce 1965 naposledy s J. Duchoněm předvedly v plné kráse ve dvou úspěšných estrádách a několika loutkových pohádkách.

J. Duchoň se angažoval nejen v loutkovém divadle, ale i u ochotníků. Největší láskou bylo přece jen loutkové divadlo, jehož kouzlu beznadějně propadl a jak sám napsal v kronice, už se z té pavučiny do konce života nevymotal. Druhou jeho zálibou bylo malování. Mnozí místní občané vlastní jeho obrázky  s náměty z okolí Horažďovic. Dochovali se také kulisy pro loutkové divadlo, které namaloval.

J. Duchoň se zasloužil o rozvoj společenského života v Horažďovicích, především o kulturní výchovu dětí. Činnost místního loutkového divadla propagoval všemi tehdy možnými prostředky po celé republice. Byl to člověk skromný a velice obětavý a jeho práce přinesla prospěch nejen občanům Horažďovic, ale i samotnému městu v oblasti veřejného života. 

Loutkové divadlo se odmlčelo na dlouhých dvaadvacet let. V roce 1987 několik místních nadšenců oprášilo loutky a kulisy, se kterými hrál J. Duchoň a které byly až do té doby uloženy v sokolovně. V té době jedinou vhodnou scénou pro loutkové divadlo byl malý divadelní sál v zámku, který používal místní pionýrský dům. Tady loutkáři působili do léta roku 2006 a od září 2006 se přestěhovali s loutkovým divadlem do horažďovického kina Otava. Za těch skoro třicet let nové činnosti se v našich řadách vystřídalo téměř šedesát členů.

Po mnoha jednáních se náš spolek zasadil o to, že bylo Janu Duchoňovi uděleno „im memoriam“ Čestné občanství Horažďovic a 21. 11. 2008 slavnostně vešel do dvorany významných a nezapomenutelných občanů našeho města.

Jan Duchoň byl také autorem řady krátkých loutkových scének a loutkových her, které vyšly v knihovně „Našich loutek“:

Kašpárek a Honzík – medvědáři, NL, 1930/1931

Jan Žižka u hradu Rábí, KNL 1930

Kašpárek akrobatem, NL, 1931/1932

Kašpárek detektivem – amatérem,  KNL

Kašpárek si hraje na schovávanou, NL 1937/1938

Kašpárek zahajuje, NL1936/1937

Kašpárkova produkce se čtyřmi létajícími ďably, NL, 1932/1933

Kašpárkovo dobrodružství u loupežníků, KNL, 1934

Kašpárkovy atrakce, NL  1931/1932

Koník a Kašpárek aneb Kašpárkův přerušený proslov, KNL 1938

Veselé příběhy Kašpárka nezbedy, KNL, 1932